Řeč je o kocourkovi. Táhne mu na patnáctý rok, ale je pořád fit a plný života. Teda když je se mnou. Vzhledem k tomu, že se nesnáší se psem, máme rozdělený teritoria. Pes je dole s našima a kocour se mnou nahoře v pokoji. Na zemi u pracovního stolu má položený pelíšek a většinu dne pospává. Párkrát denně se přijde pomazlit, ale většinou mu stačí, že je v mý blízkosti.

Každá kočka má jinou povahu a náš kocour byl od malička přítulný a zvídavý zvíře. Jenže kvůli psovi to často neměl jednoduchý. Nejjednodušší život by měl, kdyby byl v domácnosti sám – pak by teprve naplno projevil, jak skvělý je to společník. Takhle byl často vyhnán do nejtemnějších koutů a opuštěných místností. Posledních pár let nám to ale funguje hezky tak, že kocour je prostě můj a já jeho a máme spolu vrchní patro.

Vzhledem k tomu, že jsem poslední dobou měla fakt málo školy, většinu času jsem mohla trávit doma. To on potom celý ožije – chodí po pokoji, kouká z okna, hraje si hračkama, prolízá různé kouty... Když jsem ale delší dobu pryč, jenom spí. A většinou někde zalezlý. Jasně, mamka ho chodí nahoru drbat a krmit a podobně, ale on potřebuje takovou tu stálou přítomnost někoho.

No a tak mi trhá srdce ta představa, že ho za pár měsíců opustím a budu jezdit domů třeba jen jednou dvakrát za měsíc na pár dní. Co tu bude chudák dělat? Smutno mu bude. Jenže co mám dělat? Přemýšlela jsem samozřejmě, že si ho vezmu s sebou... Jenže on je zvyklý žit v klidné barákové zástavbě, toulat se po ulici a po blízkých polích. A teď ho mám přivést do velkoměsta, do panelákového sídliště? Nehledě na to, že bytostně nesnáší cestování a stěhování. Když jsme se stěhovali do tohohle baráku, byl z toho týden tak vystreslej – a to mu byly dva roky. teď je mu skoro patnáct. Taková změna by byla jen k horšímu – nový teritorium s cizími zvířaty okolo...

Tak jsem z toho nešťastná... ale řešení nevidím.